Pravidelný comeback monarchy stěhovavého

Tažný motýl monarcha stěhovavý má svůj návrat perfektně načasovaný. Do Mexika přilétá každý rok kolem 1. a 2. listopadu. Nebe zčerná a mračna motýlů zakryjí slunce. Jejich vstup na scénu umocní stejně působivý audio doprovod. Zní to jako mnohokrát zesílený, ohlušující déšť. A také to tak vypadá – třepotavý let černo-oranžových křídel připomíná, jako by vítr hnal bouři podzimního listí. Nesnáší se ale ze stromů. Tyto živé listy přilétají z dalekých krajů proto, aby na větve horských jedlí přisedly a obalily je v bohatých trsech. Tak totiž monarchové tráví zimu.

JackVandenHeuvel | istockphoto.com

Duše předků přilétají na Dušičky

Při oslavách Día de los Muertos můžete v ulicích potkávat kostýmované účastníky připomínající monarchu. Vzhledem k tomu, že se motýli objevují v Mexiku na Den mrtvých, je s ním neodlučitelně spjatý. Pro domorodé kmeny představovali duše zemřelých, které je jednou za rok přilétají navštívit. Děti ve vesnicích vítají své milované vodou, protože po dlouhé cestě z Onoho světa musí být unavení a žízniví. Mýtus o duších vracejících se v tělech motýlů převzali už od Aztéků. Díky tomu víme, že tradiční pouť motýlů trvá už staletí. Teprve nedávno vědci přišli na to, odkud, jak a proč se na ni vydávají.

reisegraf | istockphoto.com

Motýl předurčený pro velké činy

V roce 1976 byl odkryt příběh, který za každoroční cestou stojí. Zahrnuje čtyři nebo pět generací motýlů a 7000 kilometrů letu z Kanady a severní USA do Mexika a zpátky. Obvyklá délka života monarchy je 4–5 týdnů, každá podzimní generace je ovšem výjimečně dlouhověká. Žije cca 6x déle. S ohledem na své důležité poslání dostane do vínku až sedm měsíců života – během nich podstoupí náročnou cestu, která dělá něco přes 4000 kilometrů (porovnejte se 4000 kilometrů svobody po Route 66). Na dlouhou cestu ovšem nemá celý život, ale asi dva měsíce. Díky stoupavým vzdušným proudům zvládne uletět denně až 100 km. O tom se jiným druhům motýlů může v pohodlných kuklách jen zdát. Jenže tím úkol vyvolené generace nekončí. Na seznamu má ještě přezimování v Mexiku, páření a návrat zpátky do USA s cílem přivést na svět mladé.

GomezDavid | istockphoto.com

Stromy prohýbající se pod tíhou motýlů

Mnoho let se předpokládalo, že motýli odlétají do teplých krajů. Myšleny tím byly tropy. Mexiko sice leží v tom správném podnebném pásu, jenže zimoviště monarchů se nacházejí v jedlových lesích vysoko v horách kolem 3000 m n. m. Tam je to na kulich a rukavice. Teploty klesají v zimě klidně až k nule. Motýli proto využívají pravidla, že v počtu je síla. A teplo. Obalí stromy v těsně semknutých hroznech, hřejí se navzájem a čekají na jaro. Na tzv. zlatém stromě jich sedí tolik, že se nezřídka pod jejich tíhou větev zlomí nebo prohne a celý hrozen motýlů katapultuje. Zima mimo kolonii je neúprosná. Doslovní odpadlíci doslova zmrznou. Ty, kteří přežili, probudí jarní slunce. Diapauza, tj. pozastavení reprodukčního vývoje, skončí. Motýli mají pár dní na to, aby se spářili, získali od partnera kromě genetického materiálu i živiny a hurá na poslední štaci. Doletí směšných 500 kilometrů do arizonské prérie a nakladou vajíčka.

Spondylolithesis | istockphoto.com

Pod klejichou je zakopaný pes

Ne jen tak ledaskam. Vajíčka patří pouze a jedině na listy klejichy – hlíznaté, hedvábné apod. Vylíhnuté housenky je požírají. Jsou ovšem jediní, klejicha je totiž pro ostatní svět jedovatá. Díky jejím silicím tuto vlastnost přebírají i strávníci a nikdo z predátorů na oplátku nepožírá je. Když se dostatečně napasou, housenky se zakuklí a po pár dnech spatří světlo druhá generace motýlů. Dalo by se říct, že klejicha je alfou a omegou celého koloběhu. Monarchové se totiž ničím jiným neživí – housenky spásají listy, motýli sosají nektar z květů. Druhá generace monarchů už má běžný životní cyklus a vydává se dál na sever, kde s postupujícím teplem vyrůstají další klejichy. Jak motýli táhnou, plodí další generace. Jakmile květiny na konci léta dojdou, je čas opět nasadit super generaci.

CathyKeifer | istockphoto.com

Do ciziny poprvé a bez navigace

Přestože se jedná o prapravnuky motýlů, kteří v Mexiku zimovali, a sami dalekou cestu nikdy neabsolvovali, vědí monarchové přesně kam a kudy letět. Jak je to možné, je stále objektem dohadů a sporů. Jedna z teorií tvrdí, že se v čase i krajině teorie vyznají díky slunci. Teorie massachusettského neurobiologa, na které se podílel i český entomolog Ivo Šauman,  zase říká, že motýli využívají k určení správného směru fotoreceptory a magnetické pole země. Další teorie uvádí, že mají v DNA zakódované orientační body. Zeď, kterou chce americký prezident Trump postavit na 3000 kilometrů dlouhé hranici s Mexikem, by prý proto mohla ohrozit migraci. Oproti posledním rokům populace monarchů znatelně klesá. Další překážky proto nemůže na své cestě potřebovat.

Pozor, motýli

Mezi ty, kterým čelí dnes, patří kromě klimatických změn a tužších zim i nelegální těžba dřeva v mexických horách a herbicidy, kterými američtí farmáři postřikují zeleninu a mimo jiné tím hubí klejichu, klíčovou to rostlinu pro monarchův život. Proto byla oblast, kde motýli přezimují, od roku 2008 prohlášena za biosférickou rezervaci a chráněna organizací UNESCO. Rezervace se rozkládá asi 100 km od Ciudad de México na hranici států Michoacán a Méxica v provinciích Zitácuaro a Ocampo. Platí tu přísná pravidla. Na motýly nesmíte šlapat, což je nelehký úkol, když pokrývají zem jako koberec, proto je také zakázáno sestupovat z vyznačených turistických cestiček. Nesmíte zakládat oheň, kouřit a dokonce ani křičet. Spící motýli by se hlukem vzbudili a popadali prý na zem jako hrušky.  

db_beyer | istockphoto.com